Bojíte se rádi?

Pak pokračujte ve čtení.

SKŘÍTKOVÉ POD KAŠPERKEM

Na rozvalinách hradu Kašperku se zdržoval před dávnými časy nějaký dřevorubec se svou ženou. Neměli děti a tak si vydělali oba dost k živobytí. Jednoho dne jim sedlák, kterému lesy patřily, nařídil, aby káceli stromy na příkrém svahu. Jeden padající strom tam ženu zabil.

Muž zůstal sám, vedlo se mu špatně, protože čtyři ruce vykonají více než dvě. Naříkal často na svou samotu i bídu a kolikrát pro slzy neviděl na práci.

Když zase jednou ráno šel do lesa, nalezl na cestě poražený strom, osekaný a odvětvený tak čistě, že by to sám neudělal líp. Dal se do práce a kmen rozřezal a rozsekal. Tak to šlo den za dnem.

Jednou v noci ho probudil hlásek: „Podívej se, kde máš pilu!“ Muž vstal, šel do komory, kde měl svoje nářadí – pila byla pryč, ale ráno visela na svém místě. Další noc ho hlásek vzbudil znova: „Vstávej a hledej pilu v lese!“ Tak vstal, sebral lucernu a šel do lesa na místo, kde pracoval.

Spatřil velké množství světýlek, která poskakovala okolo stromu, a slyšel skřípání pily. Přišel blíže a uviděl, že jsou to samí skřítkové. Každý měl na prsou malou lucerničku. Strom byl už do poloviny naříznutý.

Jak mužíčkové dřevorubce uviděli, zmizeli v lese. Poslední volal: „Podřízni strom úplně, bude to tvé štěstí!“ Dřevař počkal do úsvitu, udělal, co skřítek řekl, ale nic nenašel. Žádné zlato ani stříbro a tak posbíral alespoň pár suchých větví, že si uvaří k obědu polívku.

Když je doma rozlámal a chtěl vložit do kamen, držel v ruce samé zlato.

LESNÍ MATKA

Nějaká selka ze Žlíbku poslala své děti, děvčátko a chlapce, do Kašperských Hor, aby odnesly nějaké věci její sestře.

Děti se ve městě zdržely trochu déle než měly a když se vracely domů, začalo se pomalu stmívat.

Vešly na lesní cestu pod větve starých buků a těšily se, že již brzy budou pod Kašperkem a to už je domů kousek.

Šly dlouho, zatím vyšel měsíc a v jeho světle děti poznaly, že stojí zase na cestě s buky, odkud prve vyšly. Zkusily jinou pěšinu, ale ta je tam přivedla zase. To už byla úplná tma.

„Fanouši, šlápli jsme na bludný kořen a teď musíme chodit v kruhu až do rána“, naříkalo děvče.

Děti začaly volat o pomoc. Najednou spatřily, jak ze tmy lesa vystupuje podivná bytost. Prastará žena vysoké postavy, místo vlasů šedivý lišejník. Na sobě měla oděv z mechu a březové kůry.

„Klekánice, čarodějnice!“, volaly děti. „Nebojte se mě“, povídala žena hlasem připomínajícím šumění stromů. „Já jsem lesní matka, je mně už víc než tisíc let. Vám neublížím, protože nemáte nic špatného na svědomí. Také proto mě můžete vidět. Chodím po lesích a dávám pozor, zda lidé neškodí stromům a zvěři. Koho přistihnu, zle ho potrestám. Nikdy neví, odkud trest přišel, protože mě nespatří.“

Sklonila svou vysokou postavu k dětem, vzala je za ruce a pravila: „Vím, že jste šlápli na bludné kořeny. Ty už zahubily mnoho lidí, zavedly je do močálů nebo na skalní srázy. Pojďte se mnou, dovedu vás domů.“

Za chvíli uviděly děti vesničku a poznaly domácí stavení. Když se chtěly se svou průvodkyní rozloučit, uviděly už jen její stín. Lesní matka zmizela v lese tak tiše, jak se z něj vynořila.

ŠPLHAVEC

Nějaký poutník zašel jednou do hradní věže, že tam přenocuje. Ranec si dal pod hlavu, hůl do kouta a spal. O půlnoci ho vzbudil rámus, podíval se z okna a uviděl, jak nad ním nahoře šplhá po zdi věže bílé strašidlo.

Zavolal: „Hej, ty, pojď dolů!“ Strašidlo se na zdi okamžitě otočilo a lezlo hlavou dolů směrem k oknu. Chlapík viděl bílou lebku, prázdné oční důlky. Na nic nečekal, nechal ranec s holí ležet a pádil ven.

Nedoběhl daleko, dostal ránu do zad a zůstal ležet. Z leknutí se už nikdy nevzpamatoval, zapomněl, jak se jmenuje i odkud přišel.

Více pověstí z hradu Kašperk, Kašperských Hor a z oblasti střední Šumavy v knize Skřítkové pod Kašperkem autorky Jaroslavy Voráčkové.

Kniha k zakoupení v pokladně hradu.